Koukám se po facebooku na fotky přátel a uvědomuji si, že jsme přešli do nové doby. Doby Singles. Doby bez dětí. Doby, kdy mám kolem sebe velké množství 30+, ale i 40+ přátel, kteří nemají děti a říkám si, co se změnilo. Proč tomu tak je a s čím vším to souvisí? Skoro si člověk připadá, že mít dva nástupce rodu je v 30/35/40 divná odchylka (btw, jen 2 zástupce a dost možná jen ze stejných důvodů, proč ostatní nemají žádného). Co všechno se v posledních letech událo, že to brání rození dětí nebo naopak nabízí zajímavější život, než je život rodiče. Nechci se pouštět na hladinu vědeckou a bavit se o nemožnosti počít dítě (i když je pravda, že spousty z nás měla větší šanci ve 20 než ve 40, kdo ví, možná bych sám již nebyl schopen 3. kudrnáče). Chci se bavit o okolních jevech. Vlastně jsem přemýšlel, jestli to chci psát, protože pro spoustu lidí to je „nedobrovolný“ a bolestivý stav. Tak co za tím je?
Rovnoprávnost/Feminismus: – je pravda, že většinová společnost nemaká v dole, kde silná paže muže je prostě zásadní kritérium pro výkon práce, ale sedíme shrbeni v kancelářích. A proč by žena nemohla dřít jako chlap. Může a často to dělá. Máme ambiciózní ženy, které mohou vést zemi jako prezidentky a není to špatně. Nic proti tomu. Má to jen jednu vadu. Pokud by takováto žena měla žít s podobně silným mužem (a pochybuji, že neambiciózní by měl šanci vedle ní vydržet), tak nezbývá časový prostor pro výchovu dětí. Zároveň máme ženy v politice jako je Merkel a další, které nikdy děti neměly. Jsou opity svými úspěchy a tradiční rodina jim je kdesi. Ty prostě nemohou být příkladem pro zdravou množící se společnost
Globalismus – z tohoto tématu si půjčím jediné, a to je evropská pracovní doba: 9–18 hodin. K tomu přidejte 2 hodiny na cesty z a do práce. Plus CZ, která se tomu upravila jen v soukromém sektoru (logicky, kdo chce EU obchod, musí se přizpůsobit), ale ve státním sektoru se nepřizpůsobilo nic. Škola začíná v 8, družina končí v 17 atd. A teď najděte průsečík s většinovou pracovní dobou….
Luxus – asi mnoho z nás si říká, že chce pro dítě to nejlepší a že mu to v mnoha ohledech nemůže ekonomicky dát. Mám to stejně. Ale je to lež. To dítě jediné, co potřebuje je šťastný rodič. Vážně, to je všechno. Jestli nebude mít Adidasky, iPhone, snídani u Meka či novej Xbox je jedno. Víte co, já taky neměl GameBoy a 286ku
Bohatství – jsme bohatí. Naše koupěschopnost je enormní. A to tím spíš, pokud se podělíme s rodičem, partnerem či kamarádem o nájem. Poté máme prachy na neskutečné věci – můžeme utrácet prachy za cestování (ne kolem komína, ale klidně kolem světa), za auta, motorky, telefony za 45tisíc (jo, já za to jezdím na rodinou dovolenou ve 4 lidech k moři), za televize, xboxy, za chlastání a večírky, za všechny ty bowlingy, lasergame, únikovky a já nevím jaké zábavy vymyšlené pro lidi co nepřišli na to, že se dá skvěle zabavit děláním dětí a pak i jejich výchovou. Tohle všechno není luxus. To je životní standard, který je nám již desetiletí předkládán, že ho potřebujeme a když ho nemáme, je něco špatně. Tak ho máme a neumíme se ho zříc a vlastně je to pohodlnější než doma měnit pleny (vidíš i tady už je to sranda, většina je nevyváří) –
Ambice – vrátím se k těm ambicím. Rodina se nedává na odiv jako to nejdůležitější. Máme facebooky a instagramy a šťastné celebrity, sportovce, politiky nevidíme, jak jsou šťastní hrajíce si s děckami, ale jak mají novou káru, hodinky, barák a já nevím co. Tihle lidé vytváří cíle naší doby. Vytvářejí standard, normálnost a vymanit se z toho nejde. Člověk je opicí a opičení nebo spíše masovost má v sobě zakódovanou. Ať chceme nebo ne, tak chceme to, co většina
Problémy – neumíme je řešit. Naučili jsme se jim vyhýbat. Je taková doba. Nelíbí se mi šéf, jdu jinam. Nelíbí se mi tento názor, odeberu z přátel. Nejde mi sport, rodič mě dá na jiný. Mám jiný pohled na něco než partner, rozejdu se. Neumíme řešit problémy, a to často vede k rychlým rozchodům. Navíc je u nás normální se rozcházet. Naše rozvodovost je neskutečně vysoká a mnoho z nás ví z rodiny, že to je řešení, tak proč ho nenásledovat.
Je toho určitě mnohem víc. Ale tohle je jen pár věcí, které mi přišly na jazyk. Ptáte se, když jsem tak chytrej, tak co s tím? To bohužel nevím. Tohle je současný kurz společnosti a ten se mění těžko. To je jako chtít, aby politici začali stíhat zloděje. To je ale nemožné, když nás vedou zloději. Přeci si nebudou sobě dělat zle. Nikdy jsem nebyl socialista, ale jeden sociální názor mám silný. Tohle by se mělo zastavit. Daně by se měly počítat dle dětí, tedy dle schopnosti poplatníka zajistit dlouhodobou prosperitu státu. Protože můžeme během svého života vydělávat miliony, ale je to k ničemu, když v tom nebude nikdo pokračovat a když pak 1 dítě bude muset vydělávat státu 3x tolik, aby zajistilo ty bezdětné (mimochodem, jistý odpočet na děti je, ale zatím jsem neslyšel nikoho, že by kvůli tomu přemýšlel o 2. či 3. dítěti, a hlavně nikdo neví, zda a jestli to ovlivní jeho důchod – komfortní stáří). Potřebujeme změnit otevírací doby škol, veřejných institucí, posunout večerky apod. tak, aby odpovídaly požadavku komerční sféry. Potřebujeme influencry, kteří ukáží že vrcholem štěstí není Porsche, ale houpání šťastného potomka na houpačce. Potřebujeme podporu žen (případně mužů se silným mateřským pudem), aby věděly, že ambice není ředitelka zeměkoule, ale matka a že na tom nebude bita ani finančně ani společensky, ba naopak. Jenže to při současném kurzu je, jak psát scifi. Vládnou nám lídři, pro které tradiční rodina nic neznamená a vedou společnost do slepé uličky. Zde bychom potřebovali návrat rady starších. Vážit si starých, kteří jsou již babičkami, dědečky, mají nadhled, mají zkušenosti a vědí, co to je rodina v dobrém i ve zlém. Jenže ti nemají potřebnou dravost (a navíc pro mě každý volený studovaný před 89 automaticky vypadává, protože může být cinknutý minulou dobou). Přál bych si, aby příroda nebyla proti nám a když jsme se rozhodli něco zažít, něco si dokázat, něco vidět a chceme rodinu ve 40, aby to ještě šlo, aby to bylo možné a abychom dokázali ve 30-40 rezignovat na svůj již vytvořený život/standardy a naučit se sdílet s někým jiným, koho budeme mít rádi, a ne se rozcházet proto, že půl života jsme se naučili mít prkénko na wecku dole/nahoře a ten druhý to dělá jinak….
@tomashampl 